Po celodenním cestování po Praze a 2hodinové procházce v Ikea jsem se doma rozhodl, že si dnes dám volno.
K tomu jsem dostal hlad, byl večer a cítil jsem velkou únavu nohou,
Po chvíli přemýšlení jsem se ale rozhoupal a změnil názor. Na rungo jsem se propadl až na 38. pozici a abych byl v top 15, musel bych uběhnout 50 km. Když se na to dnes vykašlu, utečou mi všichni ještě víc. Dám si alespoň 6 km, řekl jsem si.
Snědl jsem nějakou oříškovou tyčinku s medem, dal si glutamin a vyrazil.
Už po prvních pár kilometrech jsem cítil, že se mi běží tak nějak lehce a při vyšším tepu se nezadýchávám.
Po předchozí zkušenosti, kdy mi oranžová sklíčka k večeru ztemňovala výhled, jsem si nasadil průhledná.
Ukázalo se to jako skvělá volba. Protože pod lampami byly živé stěny vytvořené z tisíců mušek. Bez brýlí bych každou chvíli musel z očí ten hmyz dostávat. Ale díky brýlím, které mi kryjí oči i z boku, byl běh naprosto parádní.
Původní plán byl 6 km, ale běželo se mi tak lehce, rychle, bez zadýchání…prostě jako ve snu. Byla by strašná škoda skončit tak brzy, když to běželo samo. Tak jsem si to šinul alejí, okolo golfu v Braníku.
Měla následovat otočka, abych se vrátil domů a hodinky ukazovaly desítku. Pořád se ale běželo tak úžasně, že jsem i další odbočku ignoroval.
Nakonec jsem se rozhodl otočit ve chvíli, kdy byla slušná tma a čas se nezadržitelně blížil ke 22. hodině.
Kdybych věděl, že se dnes poběží tak bezvadně a nebylo tak pozdě, věřím, že bych si s přehledem udělal osobní rekord na půlmaraton.
Byla to nepopsatelná pohoda, která se musí zažít, aby si člověk uvědomil krásu běhu.