Když se spokojíte s průměrem, těžko zjistíte, jak dobří můžete být
V sobotu bych si rád dal 30km výběh. To znamená, že v pátek bych měl mít ideálně volný den. A to znamená, že ho nemohu mít dnes, ve čtvrtek (měl bych 2 dny volna po sobě).
Ale protože dnes nestíhám, 10 km si nedám. Takže mi z toho automaticky vyšel běh na 5 km (kvůli nedostatku času) a svižným tempem (abych zítra zužitkoval odpočinkový den).
Zkusím si dát 1. km na rozehřátí, ale přesto svižněji a zbytek něco nad 4 min/km, jako na fartleku. Ale tak dlouho jak vydržím. Pak zbytek do 5 km doklušu. Něco mi říká, že z toho budu mít pořádnou žízeň…
Počasí
Byly ideální podmínky. Jasno, slunce svítilo, ale vedro nebylo. Kombinace trika s dlouhým rukávem a na něm triko s krátkým rukávem byla skvělá. K tomu kraťasy a mohl jsem vyrazit.
První kilometr byl svižnější než jsem doufal.
Trochu mě štvalo, že jsem musel pár vteřin čekat na přechodu. Celkový čas to sice moc neovlivní, ale stejně…
Mozek jako setrvačník
Ve Stromovce, před uběhnutím 2. km, už jsem myslel, že to rychlé tempo vzdám a prostě si to do konce odklusám.
V jednom místě (aktuálně je tam kontejner s posečenou trávou) je mírné a krátké stoupání. Přesto jsem se musel hodně přemáhat, abych zabral a rychle to vyběhl. Ne jen “vyšlapal” na poloviční výkon.
V tomhle místě mi krátkodobě opadla rychlost a mě už se fakt moc nechtělo zase zrychlovat.
Přijde mi, že mozek fungoval jako setrvačník. Potřeboval vědomě trochu postrčit, aby spolupracoval.
Jakmile jsem se ustálil na rychlejším tempu a nohy vědomě rozpohyboval tak, že už jsem jim nemusel věnovat tolik vědomého úsilí, cítil jsem se o něco lépe.
Máte na víc, než si myslíte
Po těch 2 km jsem si nedovedl představit, že takhle rychle mohu běžet další 3 km. Jenže tohle omezení jsem měl jen ve své mysli.
Je pravda, že jsem se hodně soustředil na běh a vědomě se snažil držet tempo. Oproti jiným výběhům, kdy se “řízení běhu” skoro nevěnuji a tělo tak nějak jede na autopilota (ovšem ve výrazně nižším rychlosti).
Ale ono to nějak šlo. Byly i chvíle, kdy jsem se podíval na hodinky a při tempu 4:0x jsem cítil, že dýchám ne pohodově, ale určitě mě to neubíjelo.
V nějakém z předchozích příspěvků jsme možná zmiňoval, že mám pocit, že kratší vzdálenosti jsou jen o výkonu plic. A až delší tratě brzdí nohy.
Dnes jsem dospěl k tomu, že to není pravda.
Byly úseky, kde jsem myslel, že spíš vypoví službu nohy než plíce. Ale je pravda, že možná to nebylo úskalí fyzičky nohou, ale psychiky. Kdy mozek chtěl prostě zastavit kvůli tomu, že nohy už nemohou. Přestože mohly. Rozhodně nebyly tak vyčerpané a nebolely jako když jsem měl za sebou 35km a dalších 15 mě čekalo. To se nedá vůbec srovnat.
Žízeň při běhu ve vysokém tempu
Z tohoto jsem měl od začátku výběhu strach. Znám se a vím, že když běžím dost svižně (dnes ještě rychleji), tak se mi lepí jazyk na patro a mám šílenou žízeň.
Jaké ale bylo mé překvapení, když se dnes nic tak hrozného nekonalo.
Snažil jsem se dýchat pouze nosem. Pusou minimálně. Jen když jsem potřeboval popadnout dech.
To byl asi ten důvod – ze zavřených úst se vlhkost tak neodpařuje, jako když děláte soustavně provádíte nádech i výdech jen pusou.
Buďte rychlejší než váš metabolismus
Když mi chybělo 800 m do konce, začal jsem mít pocit, že s vysokým tempem se “výrazně zrychlil i můj metabolismus” :))
Měl jsem obavy, abych nemusel do servisu (konkrétně Johny service).
Nakonec ale vše dobře dopadlo a po doběhnutí 5km mety a pár vteřinách vydýchávání bylo vše v normálu.
Běžet takhle na doraz desítku, tak nevím nevím…